Poslechněte sestřinky,
poslechněte málo!
co se mně to onehdy
radostného zdálo.
Usnula sem na sadě
pod zelenou třešní,
kde mne ve snách chladili
větříčkové spěšní.
Přišed ke mně můj Milý
polehounku zticha
poslouchat, zdaž Milenka
jeho spí, jak dychá.
Rozhalil mně za ňadry
zlehka roušku sněžnou,
a tu s tváří zardělou
dal mně růži něžnou.
Sám pak k sobě hovořil:
„zdaž to býti může?
jistě její tvářinky
zahanbují růže.“
Nemoha se udržet
vroucností již více,
klek a líbal poprvé
usta má i líce.
Protrhnu se ze spaní –
co se více dálo,
roztomilé sestřinky,
to se mně jen zdálo.