Na trávném vrchu
jarního času
zamyšlen těžce
ovce své pasu.
Darmo mi jasné
slunéčko svítí,
darmo se pro mne
rozvíjí kvítí.
Darmo zde háje
zelené čnějí,
darmo v jich houští
ptáčkové pějí.
Darmo mně v trávě
koníček cvrčí,
stříbrný darmo
potoček hrčí.
Radostí mou co
mohlo prv slouti,
všecko mne mrzí,
všecko mne rmoutí.
Lilida dcera
ubohé vdovy,
Lilida sličná
jako máj nový.
Jala mé srdce
sama jsuc jata,
stejná v nás obou
milost vře svatá.
Teď mne však osud
oddělil od ní,
slyšte můj nářek
Bohyně vodní!
Srdce mé stále
po ní jen touží,
na ni jen myslí,
pro ni se souží.
Jako mha časy
zmizely oku,
co sem pas stádo
při jejím boku.
Tak jako dětel
okřívá rosou,
tak jak on vadne
podťatý kosou.
Tak i mé srdce
při ní hned mladne,
teď ale mdlí a
pomalu vadne.