Jednou sme v neděli
já a má Liduška
na sadě seděli.
Sami dva na sadě;
já jí dal květiny,
co sem měl v zahradě.
Tu se ptám co jí je
vroucně ji políbiv,
věnec proč nevije?
Větříček tíše vál,
ona pak plakala,
ale já sem se smál.
Tu ona potichu
pravila skroušeně:
„Není mně do smíchu.“
Co ti je Liduško,
že dnes tak smutna jsi?
rozmilá děvuško!
Vždyť sem ti přislíbil –
„Mlč, já tě viděla,
jak si ji políbil.“