Jeden má dost velký krám,
Druhému však sotva stačí;
Nejlépe ví každý sám,
Kde ho střevíc tlačí.
Střevíček však ohebnější,
Jaký zde nám v oči bije,
V umění svém nejchytřejší
Švec nám nikdy neušije.
Kdyby vedlo namlouvání
K takovému střevíci,
Podal bych já bez váhání
K manželství svou pravici.
Přestaly by kuří oka,
Přestalo by utlačení;
Prospíval bych rok do roka
V kapitálu shromáždění;
Pilně bych jej pěstoval,
Přištipkoval, podešíval;
Kde bych chyby znamenal,
Chytře bych je pozakrýval.
K čemu však to pouhé přání?
Nedočkám se vyplnění;
Kdo odsouzen k potlačení,
Osudu se darmo brání,
Marné jeho namáhání.
Protož jenom obouvejme
Střevíce a boty;
Když nás tlačí, nereptejme,
Trampoty a psoty;
Dočkejme se hodiny,
Která všechněm rovná,
U boháče, chudiny,
Všecken obuv srovná.