Napověda.

Študent ze mne býti měl, Radou mého děda, Náhodou se ze mne stal Přítel napověda.

Jako študent umění Bylbych v sebe soukal, Jaktěživ bych byl nebyl Z boudy na svět koukal.

Muzikanta zase chtěl Otec ze mne míti, Těm že jenom, říkával, Zlaté časy svítí.

Musel bych co muzikant Jiným hráti k sluchu; Nyní hrají předemnou, A já sedím v suchu.

Vůle otce, děda plán Vše mi bylo v cestě; Nyní žiju jako pán V českém hlavním městě.

Ve dne si mě málokdo Co umělce všímá, Večer hlas můj slaďounce Mnohé ucho jímá.

Herce znám i herečky, Známť i pamět slabou, Vímť já, když mi v rozpacích Zraky boudu dlabou.

Jaký tu hned nářek jest, Jaké rozkvašení; Když v určitou hodinu Mne tu ještě není.

Jak se o mne starají, Jak mi přejí spásu, Aby se jim dostalo Šťastně mého hlasu.

Když pak herec roli svou Umí jen tak leda; Kdož mu medle pomůže? Přítel napověda.

Když herečka v paměti Z pravé cesty zbloudí; Jenom z mojí boudičky Pomoc se vyproudí.

Kdy že řeči zapletou, Až poslouchat běda! Kdo to klubko rozvine? Přítel napověda.

Jen ta bolest jediná, Ta mi mozkem vrtí: Že se často předemnou Materština drti.

Já však doufám jistotně, Že se dočkám času, Kde nebude potřebí Více mého hlasu.

Pakli šťastně vyčekám Tuto krásnou dobu, S radostí pak položím Kosti své do hrobu.