Liška.

Liška velmi chytré zvíře – Ač prý není všechno k víře, Co se o ní roztrousilo, Jak se snažila všemožně

Dosáhnouti zralé hrozně; A jak se jí poštěstilo Ošiditi dravce vejra; Jindy jak zas půl dne ztrávila,

Hlásek vrány chválila, Aby dobyla kus sejra; Nebo jak prý králi v nemoci Všecko pospíchalo k pomoci,

Jenom liška venku stála, Dovnitř vstoupiti se bála; Protož také Chytrouškem vždy sloula. Uplynul již ale dlouhý čas,

Co ztratila liška hlas – Bylo to za času Rybrcoula. Nyní dokonce již oněměla, Chytré kousky zapomněla,

V tiché samotnosti žije, Místo vína vodu pije; Jen kdy strava nestačí, Z nouze teprv pytlačí,

Mladé honí zajíce, Koroptve a slepice. Ptám se ale, proč pak asi Mlčí již tak dlouhé časy?

Ztrpení jen, hned to zvíte, Pravdu čistou uslyšíte! V oné znamenité době, Kdežto ještě mluvila,

Pozvala si kunu k sobě, Mnohou věc jí svěřila; Takto k paní kmotře pravila: „Buď mi svědkem, bledá luno,

Že ti, milá kmotro kuno! Jasnou pravdu svěřuji, S právem že si stěžuji; Včera již jsem uzavřela

Řemesla se odříkati, Neb jsem dávno nahlížela, Že se chytrost nevyplatí. Lidé, tito nevděčníci,

Též mé kousky již provádí, Jeden druhého podvádí; Po mně však co vražednici V poli, v lese stále slídí,

Myslíc, že mne z světa zklídí. Kůží mou se odívají, Zkřehlé oudy ohřívají; Odemne se naučili,

Jakby dobře živi byli, Jakby pouhou chytrostí, Bez práce a těžkosti, Chléb vezdejší vydobyli.

Nyní však ti pranevděční žáci Takovou mně mírou zplácí! Uzavřeno, dokonáno! Až pak zítra časně ráno

Slunce zjasní krajiny, V divé zajdu pustiny.“ Pak se ještě obejmuly, Jedna druhou políbily,

Bolestně se rozloučily. Chytrost liščí od těch časů V lesích není k nalezení; Jak nám svědčí mnoho hlasů,

V lidské přešla pokolení; O tom důkaz dává hlasitý Mnohý člověk „liškou podšitý“.