Každý stav má své radosti,
Své žalosti každý tvor;
Mně však osud v kruté zlosti
Poslal smutku celý sbor.
Nejdříve mi bolest plodí
Valný zástup básníků,
Z jichžto per se denně rodí
Celé pluky povyků.
Tu panáček v zanícení
Tak hanebně básnívá,
Že mi podlé lichocení
Krev do tváře honívá.
Tamto plesky třesky píše
Dlouhovlasý přepjatec,
Jenž patří do tmavé skrýše
A neb raděj v blázinec.
Tu zas o jakési luně
Mladý snílek šepotá;
Důkaz, že mu rozum stůně,
Obraznost že blekotá.
Na mnohý že tajný skutek
Svítit musí moje zář,
To mi plodí hořký smutek,
Tím též bledne moje tvář.
Největší jsou mi obtíže
S tajnou lásky pěchotou;
Nevýslovné jsou to kříže,
Jenž mi bolem srdce rvou.
Mladík vroucí dívce mroucí
Věčnou lásku přisahá:
„Dokud bude srdce tlouci,
Věčně tvůj, tys věčně má!“
Věčnost tuto v brzkém čase,
Ba v tom samém měsíci,
Přisahá ten mladík zase
Jiné sličné děvici.
Ženštiny též jsou uvyklé
Mne za svědka lásky brát;
A když skují černé pikle,
Mám já chuďas za ně stát.
Zem jest mojí panovnicí,
Jížto musím otročit;
Vůkol ní v každém měsíci
Vždy musím se otočit.
Aby kalich mého žalu
Ouplně se dovršil,
Tvrdí lidé bez obalu:
Světlo že jsem vypůjčil.
Takto na vše strany hledě
Nic než samé trápení;
Věru jsem já na tom bledě,
Aniž jaké spasení.
Jedinou útěchou jesti:
Že rozmilé hvězdičky
Jsou mi ve krutém neštěstí
Nerozdílné družičky.