Je život lidský archa Noemova,
jež bez cíle se plaví potopou,
jež různou havěť ve svém nitru chová
a pyšným vzhledem kryje bázeň svou;
leč každou chvílí v rozpoutaném běse,
jímž v propasti se mění ocean,
se lodník uděšený chápe lan,
a gigant koráb v základech se třese.
A šťastnou můž’ se loď ta zváti,
již nezničí vír ani skalný hrot,
a lodník čeká, až se posel vrátí
ze široširých teskně mrtvých vod
se snítkou zelenou, jež naděj věstí,
že konec žalu, konec bědám všem,
a že v tom žití stokrát prokletém
snad přece vyklíčí mu v posled štěstí.