Již jedem’. Kraj za krajem v dáli mizí:
vsi, městečka a hrady, stráně, lesy –
a krajina a lid – to vše mi cizí,
jen smutek bezměrný se na mne věsí.
Tam daleko, kde soumrak k zemi padá,
tam – vzpomínám – se smích můj kdesi tratí,
to když mi řekla, že mě má tak ráda –
ach ráda? – – – Kola do pražců tak mlátí!
Já přišel ještě v čas ku nasedání,
však srdce zmeškalo – tam kdesi kvílí –
Dál jedem’; skutečnost’ tu, tamo zdání – –
Ten sen chtěl žít’ bych ještě chvíli, chvíli.