Touhy moje jako moře
široké a nedozírné;
duše moje kocábkou je
vlnami se zmítající.
Plachta bílá na stožáru
vzedmuta je – moje víra –
Což kdyby se – nedej Bože –
silným větrem roztrhala?
Pluji, pluji k břehům dálným,
naděje mi lodivodem;
utone-li – běda, běda,
o skaliska roztříštím se.
Dopluji-li šťastně k břehu,
majákem když je mi láska?
Však co, uhasne-li maják? – –
Na moře se vrátím širé.