Princezno z pohádky zakletá,
radosti má,
kouzlo že tvoje již odkvétá,
vzpomíná
na tebe s povzdechem poeta.
Ptáčetem volným jsi bývala
mnoho let,
kam jsi se zrakoma dívala,
vzpučel květ,
a v mojích ňadrech jsi zpívala.
Zpívala o lásce jediné,
horoucí,
k srdci když srdce se přivine
tlukoucí,
že prý rty hřeší i nevinné.
Radosť má spáchala těžký hřích
zpěvem svým:
bouřný teď jásot mé duše ztich’,
a nevím,
kam odlét’ na smutku perutích.