Na prerii hoří...
Neslýchaným žárem
vznítila se tráva,
zvěř i člověk párem
na útěk se dává.
Divým shonem
zvěře tlupy
v před se ženou,
člověk úpí
s tváří uděšenou.
Vše se tu sráží a bije,
řve lev, had syčí, pes vyje.
A živel dravý
se nezastaví:
plazí a vine se,
skáče a letí,
až zhoubu roznese
ohnivou změtí.
Vše je stonem
co řve, vyje, ječí
a se zmítá v křeči,
hroutí se a boří.
Na prerii hoří...
Vyřítil se smutek
v prsou utajený
ostrým šlehem důtek,
jedním slovem ženy.
Za ním kvačí
vášeň vzplálá,
vztek i lítosť
neskonalá,
že ta zrádná bytosť
vzbouřila z mrtvého klidu
všecku mou zoufalou bídu.
Co bolesť sirá
mi duši svírá,
plazí a vine se,
skáče a letí,
až zhoubu roznese
mučivou změtí:
já tu v pláči
trávím život celý
s bědou osamělý
a se zmítám v hoři.