Když tonul západ v červánkovém moři,
a luny jas když mračno protínal:
pod jabloní, jež rudým květem hoří
a vůni rozpíná až v lůno skal,
jsem bludnou nohou k odpočinku stanul.
Šeř plížila se truchlá, mámivá,
a po osení teplý větřík vanul,
co večernice vzplála zářivá.
Stesk pojal mne, a hlavou duma táhla
o květech mládí dávno uvadlých,
o rose lásky, jíž má duše svlahla,
o bouřném dmutí mladých ňader Tvých –
O cestě po lukách při luny svitu,
kdy, města vzdáleni vždy víc a víc,
jsme upírali zraky ku blankytu,
a Tys se chvěla, blahem zmírajíc...
A přec, ó žel, že pravdu musím říci,
čas odvál drsně vřelé lásky pel,
a Ona tolik, tolik milující,
ten dobrý šotek na mne zapomněl...
Jak stál jsem opřen o kmen jabloňový,
pad’ lísteček mi svěží do klína;
tu hlavou šlehlo: hle, toť život nový,
snad přece na mne ještě vzpomíná.