Jsou prsa lidská zvonicí,
a srdce v nich je zvonem.
Osud táhne za provaz,
lehce teď, tu škubne zas –
a zvon se chvěje zvučící
tu jásotem, tu stonem.
Do zvonice mé zabloudil
kýs zvoník hluchý, slepý;
drsně chytil za provaz,
rozhoupal zvon v jeden ráz
a škubal vztekle, trhal, bil –
teď zvon tu leží v střepy.