Já viděl v zenithu své mladé touhy,
já růžovým jsem v sny své patřil sklem,
já na rtech svých jsem cítil pocel dlouhý,
já v sadu lásky bloudil rozkvětlém.
Já přemýšlel o blahu rajských slastí,
já opájel se rosou letních rán,
já cítil štěstí v duši mou se klásti,
já hudbou nebe byl jsem kolébán.
To vše jsem prožil jako v krásném snění –
žel, v ráji tom že byl jsem jen co host.
Pak přišlo hrozné, hrozné probuzení,
a smutný návrat v drsnou skutečnost.
Je nyní zkalen zenith rmutu clonou,
sklo růžové teď bezcenný je střep,
a v bahně života mé touhy tonou,
a místo sadu lásky – holá step.
Teď s životem se peru o své bytí,
a hořkých vzpomínek je plna číš,
a slyším zoufalství v své duši výti:
co pohřbeno, již nikdy nevzkřísíš!