Nás Osud stejně krutý stihl oba
a stejně hořké býlí v cestu sil,
nám posměch ve tvář vmetla lidská zloba,
nás pochybnostmi děsí stejný cíl;
nás v boji vysíleny našla doba,
a co nám Osud do kolébky vil
jest věnec utrpení jen a bolů –
tou cestou ku Golgatě jdeme spolu.
Zda vede k spasení, je těžko říci;
jeť dálná tak, a tělo chabo již.
A marně ač dlaň tisknem’ k vlhké líci,
že na bedra nám vložen těžký kříž:
přec bije v těle srdce milující,
a pokorně tu hroznou nesem’ tíž,
neb vědomí to mírní krutosť bolu,
že cestou ku Golgatě jdeme spolu.
Dí Písmo: „Tajemné jsou cesty Páně“,
a lže; neb ta, jež končí Golgatou,
nám krví září k Boha větší haně,
ji zříme jasně trním zavátou.
Ta v nohy bodá, ránu pojí k ráně,
až krev se vpíjí v zemi proklatou,
a stejně cítíme tu tíži bolu,
vždyť cestou ku Golgatě jdeme spolu.
A spasný cíl nám Osud stihnout’ brání,
ať hlava šílí, muka srdce rvou;
Bůh neslyší již naše žalování,
my pouze hračkou jsme Mu nevinnou.
Nuž zbývá nám jen hořkost’ odříkání,
a útěchu tu máme jedinou,
že v zármutku a bědách, strasti, bolu
tou cestou ku Golgatě jdeme spolu.