Den vydrážděn a zoufalý.
Fanchetto, ah, ty’s dneska nudná.
Daleko kdes hřmí přívaly.
Nahoře život – my jsme u dna.
Od snů, v nichž smutek vibruje,
mé touhy zabočily jinam.
Co bylo, dnes už mrtvo je.
Zemřelo. Zašlo. Nevzpomínám.
Bělostné růže v odkvětu.
A je tak smutno. Smíchem zvoní
jen refrain tvého kupletu –
Ta bílá růže, co je po ní!
Co ještě čeká? Jedno mi.
Komické mrtvé vzdychat vidím.
Co mrtvo, už mne nezlomí.
Směji se. Neznám. Nenávidím.
Fanchetto, zpívej! Směj se též
sentimentalním smutným třtinám!
Co žitím vřelo, byla lež.
Zemřelo. Zašlo. Nevzpomínám.