Těch několik slov ztajených, jež zaslechl jsem maní,
mně více usnout nedalo až pozdě do svítání,
těch několik slov příšerných, jež tiše šeptali si
o smrti všech mých nadějí, tak hrdě vyšlých kdysi.
Jdu zděšen dravou příšerou, jež v nitru mém se skrývá,
s nejasným, teskným tušením, že již se připozdívá,
a úzkostlivě sleduji mdlý tlukot chabých tepen,
jak moh’ bych ještě zachránit člun, který špatně slepen...
A nelze více necítit, jak dech se v prsou dusí,
jak den od dne slábne víc, co v brzku zhynout musí,
a přec vždy divý strach mne rve a děsem skráně planou,
když v ústech náhle cítím krev, krev útrob svých, mdle slanou!
A cítím Kohos za sebou a řítím se, kam On chce,
šílený strachem bezmezným, již tuše problém Konce –
a slov těch stále vzpomínám, jež zaslechl jsem maní
o blízkém konci všech svých dnův, o volném umírání...