Když měsíc svítá nad obzorem,
vycházím v hlučný lidstva vír,
cinkaje mečem vyzývavě –
poslední dobrý kavalír.
Má dáma, jejíž nosím barvy
(to ještě staré lásky sen),
již dávno bloudí ulicemi
s lascivním smíchem lehkých žen.
A v póse ctihodného granda
pnu pohrdavě sešlou skráň,
v pochybné krčmě k nočním rvačkám
svou starobylou tase zbraň.
A pozdě když se vracím domů,
obvyklý úsměv na líci,
na jednu ženu vzpomínám si,
jež bloudí kdesi ulicí...