Šípková Růženka.

V zakletém zámku všecko spalo. Jak socha každý bez hnutí tkvěl v posici, v níž čarodějky jej právě stihlo klnutí.

U vchodu klímal tlustý portýr, jenž zrovna korbel chtivě zved’, co vedle lokaj otevíral k zívnutí ústa řadu let.

Strnulý maršál v koutě štípal komornou spící do tváře, v svém budoáru dvorní dáma po léta tiskla vikáře.

Král s ministry spal v dvorní radě, na tváři všichni božský klid – jen kancléř scházel: usnulť v místě, jež možno pouze naznačit...

Tak po léta vše dlelo v spánku, hrad šípkem zarost do slova – v své komnatě na zlatém loži Růženka spala Šípková.

Až – v pohádce tak musí býti – princ z dálky přijel vítězný a všecky z kletby vysvobodil polibkem na tvář princezny.

Ten šťastný princ! Jej v duchu vidím, jak stanul v síni nesměle: Růženka spící v zlatém loži – kol ticho jako v kostele. – – –

Když já k Vám, drahá, na návštěvu se s touhou v srdci vypravím, ni chvíli s Vámi o samotě že nebudu, již napřed vím.

Dům hlučný je jak vosí hnízdo a marně se vždy tisknu v kout – hned u vrat si mne domovnice důkladně musí prohlédnout.

Sousedky stojí mezi dveřmi, a v prsou se mi tají dech, když provázen jich poznámkami se šplhám vzhůru po schodech.

V kuchyni služka přivítá mne, v pokoji máti – a co víc: dvě tety u Vás na návštěvě a s nimi tucet sestřenic!

Tak odpoledne strávím s Vámi dohlídce přísné podroben, bych večer zas tím hrozným domem jak zločinec se plížil ven.

Ach, kéž bych – jako v pohádce té se princi stalo před léty – já také jednou při návštěvě Váš dům nalezl zakletý.

Mne žádný pohled nerušil by ni poznámky a úsměvy: vše spalo by po celém domě a v poslední komnatě – Vy...!

Tak nerušen Vás vidět spící – můj bože, jak bych blažen byl! Leč dlouho bych se rozpakoval, než bych Vás, drahá, probudil.