Zachvěl mnou náhle noční chlad,
jak v pozdní kolem bloudím době.
Má duše chce se zpovídat –
ale ne Tobě!
Zřím někam v dálku. Teskno jest
po úsměvech ztracené něhy.
Do šera našich tichých cest
napadly sněhy.
Jdou dny a noci. A my jdem...
Nic nelze sevřít do náruči.
Co jednou zvadlo pod sněhem,
což někdy vzpučí?
Večer je výsměšný a zlý.
Do vzduchu čnějí holé větve.
V objetí něčí padnu-li,
vím, že ne ve Tvé!
Milenko jednoho jitra, víš,
čím smutky u vod vibrovaly? –
Já si zde hvízdám v noční tiš –
a Ty jsi v dáli!
A Ty jsi v dáli. Kolem tma.
Přestala dávno světla pláti...
A po čem touží duše má,
nemůžeš dáti!
Duši i srdce skrušil chlad,
chtěl bych si zahřát ruce obě..!
Lze ještě k teplu přijít snad –
ale ne k Tobě!