Nás sedm vyšlo. Zpiti chtivým žárem
a ve svalech domnělou sílu lví,
jsme táhli hrdí rozzpívaným Jarem,
svá opustivše tichá Království.
To byla jitra! Vzdorná pnuli čela
jsme k východu, kde jásal slunce plam,
a píseň tvrdá před námi se chvěla,
že Sedm slavně táhne ku Thébám...
Pak sady řídly. Baladické lesy
se táhly spjaty mrtvým tichem v dál.
Kles’ v duši smutek. Vichr úpěl kdesi
a divým échem smál se z černých skal...
Dozněla píseň, odumřely smíchy,
rozrytá cesta mizela nám v tmách.
Z nás každý šel již znavený a tichý,
s nemocnou touhou blouzně o Thébách –
A padli všichni... Před branami Města
v tragické póse leží smutní lvi:
kams v nedozírno běží bílá cesta,
kde v dáli hynou zpustlá Království...