Na Palackého mostě jsem
stál kdys v srpnovém parně
a pozoroval se zájmem
rej čilý na plovárně.
Když slunce zžíhá krk i tvář,
jak láká chladná lázeň! –
A ty máš ještě kancelář
a potíš se jak blázen!
Mít tak jen plavky a nic víc,
oh, to je rozkoš jistá! –
Na celé řece, možno říc’,
nebylo prázdného místa.
Plavci a plavkyně, lodičky
přerozmanitých tvarů,
opodál parník maličký
vypouštěl hlučně páru.
V tom mimovolně tajím dech:
pode mnou v lehoučké yole
v rozmilých svůdných kostýmech
dvě rusalky vypluly dole!
Dívenky sličné jako květ –
ty tváře, ta ňadra, ty vlasy!
Kolem mne bylo plno hned
ctitelů antické krásy.
A pak ten úbor plovací,
vyhlídka věru řídká!
Kmet jeden se ke mně obrací
s povzdechem: „Ach, to jsou lýtka!“
Vzdýchali mládenci opodál
i starci v jednom dechu – –
Palackého most mi připadal
jak v Benátkách známý „most vzdechů“.