l dneska chlad si lhali,
zde ještě stojíce.
Vše ironisovali.
A sebe nejvíce.
Že všeho je tak líto,
co vykvést nesmělo.
– Že za rok nebolí to,
co kdysi bolelo.
Že už je všecko marné,
když nikdo neslyší.
– Že člověk zvolna stárne
a snad se utiší.
Že bolest přejde brzy,
dnes, zítra, po čase...
– A měla v očích slzy
a tvrdě smála se.
Že jsou tu jakés hříchy,
jež marně smýti chcem.
– Smích nervosní a tichý
mu zahrál hořce rtem.
A dál zas hovořili
o starém thematě:
O snech, kde není síly
a hynou vypjatě.
O srdci, které plálo
a neznalo to říc’,
o rtech, jež řekly málo
a chtěly říci víc. –
Dnes naposled tu stáli
při svitu měsíce.
Vše ironisovali.
A sebe nejvíce.