Přec něco zůstane... – Z těch horkých záchvatů
cos musí tady zbýt – ne truchlé vysílení:
akt ještě poslední našeho dramatu
hrán bude s pietou a v plném procítění.
Přec něco zůstane... a někdy za šera,
až sny své nadobro v hrob duší uložíme,
– to třeba u krbu v mdlém klidu večera –
se v tobě zbouří zas, co nedobito dříme...
A marný bude vzdor! Duch lásky zemřelé
Tvé smysle obemkne, a ve spasmickém pláči
se budou touhy chvět ze hlubin vyvřelé,
je náhle ucítíš, jak tiše kolem kráčí.
Dech zašlých polibků Tvé líce rozžhaví,
nezřené ruce se Ti ovinou kol těla,
a píseň zazní zas smutného pohlaví,
jak v naše objetí se kdysi horká chvěla.
A ten, jenž před světem tě bude svojí zvát,
ty ohně nezkojí svým smíchem chlácholivým,
z rozpjaté náruče vstříc povane ti chlad,
a trpce uhneš se těm retům žádostivým...