Park sežloutl a stichl juž v tom teskném umírání
a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát;
zní z šedých polí večerem vran drsné krákorání
a v luzích k dálkám rozpjatých i bledý ocún zvad.
Jsou pusty moje komnaty, kde těžké vůně táhly,
a v zádumčivém orchestru ztich akkord vítězný,
stesk padá v celý zámek můj, stesk dusivý a táhlý,
pro umučené naděje, pro odchod Princezny.
Oh, kde ty písně vášnivé, jež zmíraly v noc kdysi!
Můj Bože, je mi líto tak těch tónů doznělých! –
Nad vysílenou krajinou mrak olověný visí
a zvolna, zvolna do zahrad se snáší vlhký sníh..