Zas tedy v Praze! Z vagací
se všecko houfem navrací.
Dny krátí se. Je září.
Studenti chodí ulicí:
prostřední, malí, velicí,
a tloustnou antikváři.
Je konec letní pohádce –
na stolku psaní z redakce:
„Ten rukopis! Čas kvapí!“ –
Však těžko něco počíti,
když do humoru není ti,
duch v zpomínky se tratí.
A člověk smutně vzdychne si
po malém hnízdě za lesy,
kam pošta jen se plazí,
kde oddechl si na chvíli
a v klidu krátké idylly
zapomněl pražských sazí.
Tam chodíval jsi na ryby
– ach, kdyby chtěly, braly by! –
a v prudkém slunce žáru
jsi celé půldne proseděl –
a k večeři zas s prázdnou šel,
poštípán od komárů.
Též na houby jsi chodil rád
za ranní rosy kolikrát,
leč marně boty smáčel:
ač prohledal jsi celý les,
přec nikdy nic jsi nenalez’
a bez hub domů kráčel.
A všecko tě tam bavilo,
ač pivo k pití nebylo
a oběd slušný zřídka:
ty však na krásek vesnických
vzpomínáš rozpustilý smích
a na jich pevná lýtka.
Ten blahý pocit, kdykoli
zřel’s vesničany na poli
pracovat v potu tváře –
a ty’s moh’ sedět ve stínu
a obdivovat krajinu,
již zlatí slunka záře!
Leč úsměvy tvé pohasly,
když napil jsi se podmáslí
neprozíravě kdesi – – –
Ne, končím raděj! – Z okna ven
se dívám: Prší celý den...
– Ach, venkove! Ach, lesy!