Z těch nejkrásnějších květů jsem věneček pro ni uvil a s dojímavým pathosem jí o své lásce mluvil.
Vyslechla tiše moji zpověď, však když jsem prosil za odpověď, tu hlavinkou jen hodila a řekla: „Můj ty světe!
Já jsem ta cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Hihihihi! Já nevím, co s tím chcete!“
Čas vhodný víc se nevrátí – a běda, kdo se zpozdil! Jak vyložit mám, drahá, ti, že v lásce je přec rozdíl? –
Bych slova znázornil hned skutkem, já v objetí ji sevřel prudkém, ač tvář svou v dlaně ukryla: „To lehtá – ale jděte!
Vždyť já jsem cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Ichichichi! Já nevím, co s tím chcete!“
Polibky na rtech růžových tančily divý kvapík: Tvou duši, dítě, vyssál bych, neb v lásce jsem já chlapík!
Už nezkoušela prchnout ani, jen vínek tiskla v malé dlani a udýchána prosila: „Proč skráně žhnou mi, rcete?
Vždyť já jsem cnostná Ludmila a nevím, co mi chcete – Hohohoho! Já nevím, co mi chcete!“
– Když posléz den se nachýlí, je nutno jíti domů, a smutně jsme se loučili s útulkem stinných stromů. –
„Věneček v lese zůstal asi,“ až při rozchodu vzpomněla si: „Je celkem věc to rozmilá a jedno jen mne hněte:
jsem totiž cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Tralalala! Já nevím, co s tím chcete...“
Cookies on Poetry Cove