Až první hvězda chladně blýskne šerem
a bolestná tma všecko zahalí,
má vášeň vzkřikne smutným podvečerem
jak naříkavé noční signaly.
Pak přijdu, víš to, přijdu nocí tichou
za bludičkami chladných zraků Tvých,
a urvu vše, co bylo Tvojí pýchou,
bych neslyšel víc záhadný Tvůj smích!
Ten smích, jenž dlouho v mozek se mi vrýval
rozchvělý jarem Tvého panenství,
oh, odumře – a v horkých slzí příval
smát bude se jen píseň šílenství...
A vyjdu potom, zpitý divou tuchou,
že zavraždil jsem bílou duši Tvou,
tam k řece půjdu nocí smutnou hluchou –
můj smutek němé vody uzavrou...