Má Taťana mi psala včera
– ó byl to dopis naivní! –,
jak vzpomíná vždy za večera
a o jakémsi zraku sní...
Jak touží vždy, když topol šumí
a po údolí táhne stín,
jak vždy se chvěje v její dumy
jen jedno jméno – Oněgin...
Má Taťana mi včera psala:
„mou láskou věčně buďte jist,
já hrdost svou Vám v oběť dala...“
Oh, kterak směšný je ten list!
Mám psát jí ironické psaní
za její řádky srdečné,
že nemyslil jsem nikdy na ni,
že vše to bylo zbytečné;
Že pro mne v lásce klidu není
– mám příliš pusto ve duši –
a v konec dát jí naučení,
co pro dívku se nesluší..?
A což ten básník elegický,
proč k urážce se svésti dal? –
jen nebýt líný jako vždycky,
jak s chutí bych ho potrestal!
Leč takto? Co s ním? V svaté zlosti
mám zatvrdit se docela
a pro urážku bez milosti
mu vehnat kulku do těla?
Toť příliš hloupé, k uzívání!
O jeho krev přec nestojím –
mít s úřady pak oplétání
a hádky se svým svědomím!
Ne, shovívavým k němu budu,
jeť příliš málo do světa;
Sám pozná kdysi k svému trudu,
že Olga byla koketa.
A Taťana? Chci moudře vzíti,
co samo k mým se sklání rtům –
v tom skryt je celý problém žití,
a jinak jednat – absurdum.
Oh, nuda! Je to hrozně všední,
leč nebylo to vinou mou –
A jednou Lenský kleknuv před ní,
si vezme Taňu svedenou....