Chladivá noc se chvěje na laguně,
své štěstí skryly párky v gondolách...
Cos zvučí ještě v mrtvé mojí struně,
žal divoký, jenž dávno tudy táh’.
Z hlubokých stínů na pobřeží kdesi
zní chorý sopran smutných kleštěnců –
a srdce moje nic už nepřeje si,
jen šero Vašich měkkých pletenců.
Má Giulietto, víte, jak to bolí?
Hle, umírá již píseň ospalá...
V těch rozteskněných stonech barkaroly
lká duše, která dlouho stonala...