Tak pravidelně k podvečeru
k ní na návštěvu chodíval,
způsobně v dveřích ukláněl se,
políbil ruku. A nic dál.
Pak s upejpáním dvorně sedl
a šátkem stíral čelo, líc –
ze zima je či slunko hřeje,
jí vážně sdělil. A nic víc.
A mnohdy začal rozpačitě
cos náhle šeptat zardělý,
tu naděj se jí v srdce kradla:
ach, snad se dneska osmělí...
Však, běda! Neřek’, co měl říci.
Jen v omluvu cos zakoktal
a způsobně zas rozloučil se.
Políbil ruku. A nic dál.