Já pochoval tě v hrobku duše své
a nelze zříti, že zde hrob je něčí.
Oh, srdce mé se chvělo v horké křeči,
když pohřbil jsem tě na dno duše své!
Já pochoval tě zkrvavenou dlaní
a na hrob kladl smutné lilie,
a o kámen bil rozpálenou skrání,
že pohřben tu, kdo více nežije! –
A pohřbil jsem tě špatně, slyšíš, špatně!
Proč z hrobu vstáváš, bílý přízraku?
Při záři svic, jež blýskotají matně,
tě vidím chvět se z šera soumraků.
A zděšen hledím za tím zjevem bílým,
jejž pochoval jsem v hrobku duše své –
Duch mrtvé lásky... Bože, šílím, šílím...!
A srdce křičí, zdráno do krve.