Ve příboj chvíle půlnoční
mé srdce – smutný maják ční.
S úděsem čeká hrůzy příští,
zře, jak se dole vlny tříští.
Marně v tmu bliká chabý svit:
Nikoho nelze zachránit!
V dešti a bouři, vichru ledném
maják se vzpíná nad bezednem.
Nad ním poušť mraků, pod ním sráz,
vlny doň bijí zas a zas.
Vzteklým těm ránám odolá stěží
podrytý maják na pobřeží.
Vysoko nad vody bezedné
bázlivý plamen vyšlehne,
zahoří rudě, praská, sténá...
Výspa se chvěje opuštěná.
V plamene záři krvavé
rozbitý vrak sem připlave.
Ubohý maják! Přijdou z dáli
mrtvoly těch, kdož ztroskotali...
Ah, ať se stane cokoli! –
Jen, Bože, vzdal ty mrtvoly! –
Nehybný zrak jich děsí, mrazí.
Maják kolísá pod nárazy. –
Cítíš ten konec? V svitu dne
Maják se ve hloub propadne.
A bude po všem. Vlny se vzklenou
nad skalní výspou opuštěnou – –
– V mém srdci zmírá plamen rudý.
Jdu, nevím kam a nevím kudy.
Z dáli mne volá měkký hlas.
Nade mnou mračna, dole sráz...–