Má drahá slečno, věřte, v bolu dnes píši svoji kapitolu. Jindy by látka toho druhu mně velmi málo šla as k duhu –
však dnes je člověk věru rád, může-li vůbec o čem psát: Sezona letní. Past to jistá, v níž hyne smutný žurnalista.
Praha je pustá, vzduch tak žhavý, v novinách nejsou žádné zprávy, a člověk – jindy cnosti chlouba – pije jak houba.
Myslil jsem na Vás. V hoři tonu, že nemám látky k feuilletonu, když náhle duší – jaký vděk! – mně zazněl známý popěvek:
„Kdo před ženskou se varoval, toho Bůh jistě miloval...“ Hned za tou písní vstala zvolna vzpomínka na přítele bolná...
Hle, smutně představí se rek: Doba kyselých okurek. (Jej znáte asi: V chvíli zlou mně padl kdysi do rukou,
a já, že byl to předmět hezký, jsem o něm psal dvě humoresky. Tu rozhněval se, smuten byl, šest neděl se mnou nemluvil,
pak přišel zas, klid na líci a podával mně pravici: Já vzal ji, trochu zardělý a od těch dob jsme přátely.)
Můj rek je smuten. V dáli kdesi ve vísce malé mezi lesy dlí Paní, jejíž nosí znak. Můj přítel chodí, klopí zrak
a neúnavné duši stápí v záhady turistické mapy. Sezona letní. Na venek odjela Ona, zbyl tu rek.
Jen na čas krátký. Pravda – ale to utěšení jest tak malé, když srdce truchle kleslo tu v neznámou, pustou prázdnotu.
I dumá, hlavu v dlaně chýle: Teď, když už byl tak blízko cíle, kdy zdolal vše, co v cestu ční ti, chceš-li se někdy oženiti:
pomalý vzestup roční gáže (na to se matka nejdřív táže), výlety, plesy, promenády, všech dobrých přátel špatné rady,
pohledy skromné do kuchyně a sympathie příští tchýně, známosti, do nichž nic ti není i přepodivná spřátelení,
když prolog už měl hotový, jejž dojemně k ní prosloví, když počít už chtěl život jiný – ona si jede na prázdniny!...
Tak dumá, zle se při tom tváří: sám dovolenou má až v září! Den po dni líně v tmu se nese, věčností zdá se chvilička
a v „Národním“ už nehraje se ni Sardouova „Travička“. Pro mravnost smysl zvolna zmírá, i na sobě to cítí rek.
Je třicet stupňů Reaumura. Doba kyselých okurek. Zvěst nová náhle duši zmámí – Rek dostal psaní od své dámy:
– Je spokojena velice a líbí se jí vesnice. Tou přírodou až srdce měkko! Do městečka má nedaleko
(tam dvojí maso k obědu a pivo zrovna od ledu!) Ach, duch zde čerpá novou sílu a maně myslí na idyllu...
Slunce jde zvolna po obloze, na jedné husa stojí noze! Z rána se v trávě rosa blýská – po Praze přec se někdy stýská!
Víc nemá zatím už co říci. Zítra mu pošle pohlednici. – Rek dočet. V dumách hlava chýlí zas znova, znova v papír bílý,
a touha roste v síle nové... Jsou smutné dny, dny červencové. Ó, běda, běda! Osud kletý! Rek chodí denně na výlety
v těch dnech palčivé pohody – A ráno domů z hospody. Ten život nudný, jednotvárný: Je nudno jíti do kavárny,
je nudno chodit ulicí či počít jakoukoli práci, mrzuto sedět v restauraci a líně prázdnit sklenici.
Nenávidě už nebe, zem, rek zkusil všecko postupem: Zapad’ vždy, kde to na snadě, při hudbě sedal v zahradě,
prohloubal všecky hvězdné taje, pil v noci šest koflíků čaje a velmi unyle se tváře, šel rovnou hned do kanceláře.
To skorem zdraví stálo jej, však přece pomohlo mu málo: pil všecko, co se píti dalo, až na benzin a petrolej.
Když zřel, že nepůjde to as, řek’: „Vanitatum vanitas! Před dlouhou kdysi řadou let já kdesi slyšel nebo čet’
(snad ve škole či v chefa klení), že práce skytá utěšení!“ Ta slova v mysli jeho září, už před osmou byl v kanceláři,
leč předsevzetí měl jak rtuť: hned za chvíli ho přešla chuť – vše znovu zas se jemu hnusí a v stolku dál trouchniví „kusy“...
V ten smutný čas, ach, od své Paní hrdina dostal druhé psaní; pln touhy nad ním kloní líc: – Je spokojena ještě víc,
neb tráví jako v pohádce své nejkrásnější vagace. Na potoce je patnáct mlýnů, i koupat lze se v lesa stínu,
a krajina ta čarovná se slavným lázním vyrovná. Společnost, pravda, chudá dost, však to je celkem maličkost.
Tak nejraději ještě skorem se stýká s mladým profesorem, jenž na procházky provází ji a vykládá jí historii...
Půl dne by ještě mohla psát, však nutno se jít vykoupat, když v slunci tak se voda leskne... Po Praze se jí nezasteskne.
Tož končí. Má se výtečně. S Bohem! Zdraví ho srdečně... Rek dočet’. V dumách hlavu chýlí zas znova, znova v papír bílý
a v zadumání touží tom, do profesora aby hrom...! V parnu léta květ rudý v srdci divě vzkvétá.
Hrdina divoké má sny, počítá noci, počítá dny, do dlaní těžkou hlavu svírá, citáty z moudrých knížek sbírá,
říká si: „Ženy, ach, ženy, ach, ženy...!“ Pije jak nezavřený. Potkal jsem ho v tom čase: Nemluví, ušklíbá se,
na konec dal se do řeči: „Příteli, mně to nesvědčí!“ Díval se po secessní římse, pak řekl: „Poroučím se!“
Hleděl jsem za ním v bolu, myslím si: Jde to s ním dolů! Cítil jsem v srdci lítost pro ztracenou bytost. –
Seděl jsem doma v požitcích večeře, když někdo zaklepal na dvéře. Hrdina stál tu, poněkud bledý, zrovna jak zřel jsem ho naposledy.
Nemluví slova, zlý chlad má v líci, podal mi mlčky pohlednici: V košíčku zlatém pomněnky byly a pod tím psáno: „Příteli milý,
šťastna jsem, že víc možno není, sděluji Vám své zasnoubení! Ženicha znáte: Profesor mladý, s nímž jsem se náhodou setkala tady.
Ostatní povím Vám všecko až v Praze. Přijedu za týden. Mějte se blaze!“ Rek stojí, nehýbá se s místa. (Tak vyhlíží as nihilista,
když ve svém šose někde v skrytu má čtyři kila dynamitu a musí státi uboze, neb obává se explose.)
Pak ukryl lístek, řekl „Ach!“ theatrálně si k srdci sáh’ a požádal mne o radu. Béřu jej lehce za bradu
a moudře, jak se sluší, chci mluvit mu k duši. „Obutého nezebe! Příteli, jen jdi do sebe!
Dej, co je dlužno dáti, budeš dobře spáti. Jde to s tebou dolů: varuj se alkoholu!
Jen co tě pálí, o to měj starost! Pták zpívá, jak mu zobák narost. Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Pamatuj na to...!“
Nad očekávání výsledek větší: nevyčkal konce této řeči, vyrazil rychle ze dveří, jak člověk, který nevěří.
Hleděl jsem za ním v strachu – byl však, už v prachu... Co dále činil, nevím ani, od těch dob nebyl k vypátrání.
Minuly hodiny, minuly dny – můj rek je stále nezvěstný. Ubohá hlava! Pište mi brzy a buďte zdráva!
Cookies on Poetry Cove