Je láska naše prokletá,
oh, vykrvácí do léta
a divé její bolesti
zde nikdo, nikdo nepomstí!
Náš žár byl příliš otravný
a příliš hrdé naše sny
a z našich srdcí ubitých
blín příšerné své květy zdvih’.
Hle, konec! Vrby smuteční
nad shnilou vodou truchle ční –
a dole sráz, kam dospěli
jsme mdlí chorými pocely!
Proč zachvíváš se v závrati?
Oh, nic se zpět už nevrátí
až pohltí nás rokle ta...
Je láska naše prokleta!