Ten obraz znáte, drahá asi
– já nevím, kdo jej maloval: –
Princezna se zlatými vlasy
dlí na vrcholu příkrých skal
ve starém hradě. Unylá
své vlasy v propast spustila
milenci, který po nich vzhůru
se šplhá, kam jej vábí sen...
Poslední z dobrých troubadourů!
Poslední z dobrých princezen!
I já zde smutně bloudím kolem
a hledím k Vám ve strmou výš.
Po svahu nelze vyjít holém!
(To obrazně teď myslím spíš.)
Však kdybych stejnou cestou jen
k Vám dojít moh’ jak rytíř ten –
radš v propast sám chci padnout ke dnu,
než způsobil bych bolest Vám,
než z kadeří bych vyrval jednu,
jež miluji a opěvám. –
Té romantiky vůně létla
tak z nenadání duší mou.
Zas mluvím vážně. – Planou světla
a hudba zní a tváře žhnou.
A nechť to srdce stálo mé:
být u Vás, moje Salomé,
když zrak Váš duši uspává mi
a zapomnít dá starých ran –
Za jeden bouřný tanec s Vámi
rád hlavu dám jak svatý Jan!