Akkordem nedoznívá
má píseň prosebná –
vždy v konec výkřik zbývá
tak neharmonický.
A není melodie
a není souzvuku –
vždy výkřik ten jenž vyje
zlým chladem do noci.
A v smutku sešeření,
jenž do duše mi pad’,
přehlížím účty denní
a svoje dluhy zlé,
ty dluhy které vryty
tak v srdce hluboko...
A jak pes příliš sbitý
si smutně ulehám.
A tiše hledím k ránu,
jež stejně včera, dnes,
a novou čekám ránu,
jež vnikne ještě hloub...
A léta možno prožít
ten bludný život psí,
a možno denně množit
svůj hořký smích a zášť..!