Šel básník v touhách do lesa.
Kraj v slunci plál a nebesa
v nejprudší modří jara,
vše plno jasu, všude smích
a ptáci pěli na větvích,
což nálada je stará.
Tu sedl básník do mechu
a ulevil si v povzdechu:
„Ach, kéž by přišla víla,
tak zářivá a bílá –
jak byla by mně milá,
náramně, ach, milá...!“
„Já u žen věru – jaký trud! –
jsem neměl štěstí doposud,
ač srdce touhou chřadne:
Kde o lásku jsem prosil tich,
vždy vposled utržil jsem smích –
já nelíbil se žádné!! –
Nuž chci zde čekat do šera:
Snad z lesních panen některá
sem přijde, než den zhasne –
Já v inspiraci šťastné
bych psal jí verše krásné,
náramně, ach, krásné...!“
Tu v mlází slyšet divný šum
a básník procit’ ze svých dum –
udiven zírá v křoví:
Tam víla stojí z pohádky,
zjev vábivý a přesladký
– co krásy, kdož to poví! –
Své paže rozpíná mu vstříc:
„Pojď, hochu, čeho žádáš víc?!“
Však básník sedí, váhá,
v rozpacích k srdci sahá:
„Ach, vždyť je celá nahá,
náramně je nahá!“
A víla žasne nemálo:
To jakživo se nestalo –
hoch sedí jako němý!
– „Ach, zjeve sladký, přemilý,
kéž alespoň máš košili –
však takhle stydno je mi...“
Tu pohrdlivě shlédla naň
a znikla v houšti jako laň.
Je opět smutno v lese...
A básník lkáti jme se:
„Ach, srdce se mi třese,
náramně se třese...!“