U mého lože, v němž chladno tak dlouho již vládne,
jsi stanula s útrpností a rozehřála’s je...
rozechvělý polibek tiskneš v smutné mé čelo –
Chápeš ten smutek, jenž rozplizle sedí
neúprosný a surový na mojí duši?
Já plakal s Tebou... Srdce se chvělo
smíseným pocitem tepla a zimy...
Ty dlouhé zimy stonavého mládí
jsi přišla zničit teplem své lásky!
Snad půjdeš se mnou v zahradu onu,
kde rdí se mák planý a kde zoufale chrpy
o milost prosí, žalmy štkajíce.
Ubohá, ztrýzněná vzpínáš bílé své ruce...
Eh, – k čemu to všechno? Pěstí rozdrtím,
co staví se v cestu, a v ruinách toho
gotický zbuduji chrám Jediné Lásce! –
Cítíš ten vzdor, jenž duší se line?!