Moje ze všech nejmilejší, jenom žádnou muziku,
nedávej mně hrany zvonit, pochovej mě bez křiku.
K čemu smutné promenády, s prapory a se věnci,
špalíry a fakulemi, pohřebními zřízenci?
To víš dobře, v žití celém že jsem neměl poklidu,
po mé smrti, kdo pak to ví, zda jej potom nabydu?
Nech mě spálit! Tak si získáš o mne zásluh po smrti.
A můj popel? Ať se vichrem do všech úhlů rozletí!
A tak když mnou v dešti, větru pole hnojit budete,
moje tělo, moje duše v rudém máku rozkvete!