Jak majáku svit, jenžto přístav střeží
a v tmavé noci nekonečné délky
vstříc lodím po kypících vlnách běží,
mou myšlenku vždy láká úsměv znělky.
Víc, nežli v květu růže rosa svěží,
než perla bílá, skrytá v záliv mělký,
mne vábí k sobě – myšlenka v ní leží,
jak v ozdob zlatých lemu démant velký.
A chtěl bych, aby myšlenka má byla
jen jako rosa na poupěti ranním
tak mladá, vlahá, vonná a tak bílá.
Má láska, před níž oči v štěstí skláním,
a záře vašich zraků zlatým pláním
víc nežli démant z ní by vykouzlila.