Když vítr v houštině své hraje preludie
a bzučí hned, jak včely,
hned syčí jako dvojjazyčná zmije,
hned tóny drsnými jak vlci v stepi vyje;
když hvozdů varhany se mocně rozzvučely
a hlučí plným strojem
a stromy chvějí se, jak vnitřním bojem;
když do skal soutěsky,
v níž mokvá žlutý mech a rdí se brusin korál,
bouř zahřmí velký chorál
a duní černá klenba nebes dómu
a v doprovodu hromu
jdou modravé a sírné záblesky;
když nad vrcholky stromů
se nesou zvuky, jak hlas nebeský,
hvizd sviští, nejvyšší jak oktáva,
a v dáli rachot echem skonává; –
čím v této symfonii
jsi ty, červ, jenž se svíjí?
Jak tam, kde všechno jímá děs a mráz,
kde příval vod a rázy orkánu,
svist vichřice se kupí v hrůze,
a příroda kde úpí v divé fúze,
zní, člověče, v tom plénu organu
tvůj lidský hlas,
ten šepot bezmocného orgánu?
čím pochyb tvých jsou ostré rejstříky
a zoufalosti srdcelomné výkřiky?