Dva černé oblouky – toť všechny jeho zbytky;
v jich stěnách omšených se zachytily keře,
v jich stínu pavouci v síť upřádají nitky
a zřídlo pramení, zde shromaždiště zvěře;
sem k vodě přichází a plachým okem vzhlídá,
kde v černém kamení se leskne bílá slída.
To mostu zbořeného jediná jest krása;
pak růže planý květ, jenž visí na obrubí,
a vánkem kolébán lesk první rosy střásá;
však nad ním mrakové se valí černí, hrubí,
a zimy poselství již létá po strništi,
dav sýkor šedivých kol dumným hlasem piští.
Tak v prázdno naděje se protrhané klenou,
jak ve sráz tento most; bol trnitý v nich roste,
a dumné myšlenky k nim chodí na zapřenou,
a písně žalostné jsou jejich stálí hosté,
květ smutku proplétá jich stíny křivolaké –
co potom zbude z nich, až opadá ten také?