Hle, jak tu tiše spí! Zář s hůry v líc mu svítí, a větřík prorývá vlas zelenavý, dlouhý, v nějž vpleten okřehek, jak v lesklé vlny strouhy, co skály úbočím se v žlutém jílu řítí;
vše leskem vůkol plá: list prokmitavých buků, jež v pestré směsici zde rovnou alej tvoří, kde stín i paprslek, jak do vlny se noří, i lesklý hlohu list, pln zarosených puků,
klas trávy rozkvetlé, jež v mechu stínem píše, i růžná slzička – vše něhou, jasnem dýše. A Neptun tiše spí; kol něho odpočívá dav bujných delfínův a velké špulí pysky;
květ šípku nevinný se v černé tlamy dívá, kde v časech uprchlých proud lily vodotrysky, i lašťovičník tam se vánkem chvěje žlutý, co s blínem otravným jen vroubí zříceniny;
a místo trojzubu mu v směsi černé hlíny svou zatkly ratolest vrb zlatožluté pruty. Teď němý, klidný jest, jen kámen nepohnutý, jejž brázdil s vichrem déšť, an proud svých kapek házel;
jej s celou družinou čas v skálu zaklel krutý a kol, jak na hrob kříž, své zhouby svědky sázel. Však tichým večerem, kdy stříbra pavučinou les, jenž se táhne v dál, jas luny obetkává,
mdlým zvukem cikáda v dech čerstvé noci lkává a z rosných krůpějí zář plane nad lučinou; když chochol rákosí se k břehům šumným níží a rudé hvězdy zrak se modrým nebem plíží,
když vánek uloží se v staré větve lípy, – ó, jaký šum a rej, tu Neptun zvedá žezlo, kam se hvězd blýskavých se všecko zlato svezlo, a kolem z kotliny proud vyplyne a kypí.
Tu staří delfíni se otřásají, vzchopí, v proud mávnou ploutvemi a ke králi se tulí, tok stříkne k obloze, když v něj své tělo ztopí, a Neptun otěží je zlatou, jak se hnuli,
v dál z parku pohání. S ním dolů jedou k moři, v tůň jeho zpěněnou, jak v pravěku se noří, a jízdou divokou v zlý jeho příboj běží. – A zpět se vracejí až s probuzenou zoří,
když ranní rosy šat už nad krajinou leží... Pak zas vše tiše spí; v hloub zpět se pramen ztratí, jen rosu zanechá, již paprsk jitra zlatí, kol sochy černavé zář jeho plane tichá,
níž k trávě chudobky květ uklánějí bílý, dech křovím nepohne, a listí nezavzdýchá, ni motýl nelétne, pták v snětích nezakvílí. Tak on tu s družinou svou dříme upoutanou,
sám temný v záři té – sen noci zkamenělý, a dolů k delfínům, již dávno oněměli, mu tváří zbrázděnou dvě kapky rosy kanou.
Cookies on Poetry Cove