Vám, kdož jste umlkli, jichž jména nejsou psána
v štít brány vítězné, již stavěl jiným čas,
vám, hvězdám zapadlým, jež nedočkaly rána,
zní smutná píseň má, však neprobudí vás.
Už dávno v duši vám se zacelila rána,
a navždy oněměl všech mladých písní hlas,
a vaše památka je navždy pochována,
jak zřídlo vytrysklé, jež zhltil suchý Kras.
Dřív mnili jste se též snad poesie králi:
že v zlaté ořízce váš verš číst budou kdys
rty dívek toužících (jak by vás milovaly!).
Teď suchý historik jen žlutý časopis
rozevře za sto let, verš změří v kříž a kříž,
však duše – vůně jich – ta prchla dávno již.