Padá sníh, ach padá snížek,
s rudých střech a tmavých vížek
čtveračivě hledí v svět,
dřív kde plála záře smavá,
ale nyní nepřestává
vítr smutnou píseň pět.
Ve vzduchu jak tančí křepce
a jak spíná bílé čepce
starým věžím nad hlavou!
Časem rychle slétne k zemi,
by si zahrál s kadeřemi
dívek ručkou bělavou.
A mé dítě v okně stojí,
zří, jak sníh se točí v roji,
myslí si: „Ať padá dál,
ať jen padá ten sníh bílý,
aby měkce šel můj milý,
až by ke mně pospíchal.
A když přijde, dál ať padá,
ještě víc ať peří skládá
venku v pustou zahrádku;
neb čím hustěji sníh padá,
tím krb uvnitř lépe skládá
mladé lásky pohádku!“