Kde z žuly schody rudé
jdou svěží alejí,
tam růžné květy všude
se k zemi snášejí.
To vesna, dívka mladá,
svůj zářný slaví vjezd,
strom každý v cestu skládá
jí bílé hrsti hvězd. –
Kde z žuly schody rudé
jdou smutnou alejí,
tam žluté listy chudé
se k zemi snášejí.
Jdou mraky neveselé,
a ptáče letí v dál,
strom na mech zdobu stele,
již dávno oplakal.
A sníh se v horách bělá,
a nebi pláče zrak –
tak též mi odletěla
tvá duše, jasný pták!