Již kvete zase rudý vřes i bílý,
a podzim háje žlutou barvou kropí,
jde po strništi vítr, smutně kvílí,
a zem se někdy v černo mračen stopí.
Ó, jak je srdcím teskno v této chvíli,
když zimy mrazná předtucha je chopí,
smrt hodí na ně rubáš zasmušilý
a vrazí v ně své ocelové kopí.
Ó, jak se chvěji pro ty, kdož jsou v dáli,
když táhnou na ně stesku šedé stíny,
jak za uprchlým létem pavučiny.
Jak asi by se zahřáli a smáli,
jen chvilku kdyby vedle sebe byli
a srdce k srdci zase přitulili!