V mém duchu uštvaném a utýraném
snad světlo malé ještě bude pláti,
jak v chodbě šeré někdy mrkne ránem,
jak někdy na hnědé se mihne slati.
Co vůkol bude, však již neosvětlí,
jen házet bude dlouhé, divné stíny;
tak listy nelze rozeznat, jež slétly
se v bahno s břízy do lepkavé hlíny
a v šeru zimním čekají, až zetlí.
Zda prška jarní tehdy skropí stráně,
či podzimní již zavěsí je smutky?
Zda slétnou se mé skrovné dobré skutky,
by křídlem bílým ovívaly skráně?
Zda žití mé, jak na šedivém plátně,
se rychle celé myslí mihne matně,
než přijde mír a vzejde světlo spasné?
– Vím jen, že tiše světélko to zhasne.